Začínáme v devět? No stress!

Opravdu se v devět nezačalo. Na Sardinii lidé neřeší, zda stráví čekáním na začátek programu hodinu nebo i víc. Jsou na to zvyklí. O to více benevolence časových údajů překvapila nás. Ale pěkně po pořádku: Druhý srpnový týden strávil folklorní soubor Podjavořičan z Telče na druhém největším ostrově Středozemního moře.

Cesta byla docela obyčejná a celkem rychle ubíhala. Více než sedm hodin jsme za neustálého pohledu žhavého slunce a víceméně příjemného ovívání větříku vonícího mořem, prázdninami a očekávanými zážitky, strávili na trajektu z Livorna do Olbie. Po lodi zůstávala azurová stopa, její trasu jsme sledovali až k obzoru, kde se nám v dálce ztrácely obrysy měst italského i korsického pobřeží. Když jsme se více přiblížili k cíl, vítr zesílil. Až na horní palubu dopadaly kapky slané vody, jen s obtížemi jsme se přesouvali od zádě k přídi lodě. Navštívili jsme také spodní palubu, kterou tu a tam skropily vlny; ve výši očí se nám vznášely záchranné čluny. Po návratu na pevnou zem jen menšina z nás vnímala cestu do Lu Bagnu, malého městečka na pobřeží, zbytek „účastníků zájezdu“ usnul.

Dalším překvapením se pro nás stala skutečnost, že v hostelu, kde jsme byli po čas festivalu ubytovaní, neznali zámky na dveřích ani více jak jednu zásuvku na pokoj, který společně obývalo deset lidí.

Dějištěm festivalu, jehož se kromě domácích souborů zúčastnili i hosté ze Srbska, Ukrajiny, Senegalu a Španělska, se každý den stalo jiné město. Při průvodech jsme prochodili nesčetné uličky Usini, Benetutti, Silanus i Torpe, jako turisté jsme vyzkoušeli písčitou pláž v Alghero. Škoda jen velkých vzdáleností, které jsme denně museli překonávat; zpět jsme se utrmácení vraceli až kolem druhé hodiny ráno, kdy se v hostelu našly zámky – bohužel na dveřích od sprch!

Naše první – páteční – vystoupení se odehrálo v Silanu, kde jsme viděli dva jako uhel černé voli ozdobené papírovými květinami, zapřažené do vozíku, občas jsme zahlédli koně. Že jich celkem bude více jak šedesát nikoho z nás při průvodu nenapadlo. O to větší překvapení v našich očích četli jezdci vyrovnaní jeden vedle druhého po celém obvodu náměstíčka, kde se postupně vystřídaly všechny účinkující soubory. Asi jsme „chytli špatnou hodinu“, protože naše vystoupení sledovalo kromě umělecké vedoucí Jany Návratové a dvou řidičů jen několik místních, jejich počet bychom spočítali na prstech. Podle slov našeho průvodce, shodou náhod Slováka Petra, se ale zábava po půlnoci rozproudila na plno. Jak říkám, špatná hodina.

V sobotu jsme naplno okusili toho, jak je v Itálii vnímán čas. Po příjezdu do Usini nám organizátoři sdělili, že setkání se starostou bylo zrušeno. Samozřejmě to nevěděli dopředu více než několik minut, jinak bychom přece mohli vyjet později! Vybyly nám tak dvě hodiny, které jsme „zaplácli českou plácanou“. Mše v osmnáct hodin v místním kostelíku, jíž se zúčastnili všichni krojovaní, v šest skutečně začala, což nás opravdu potěšilo. Dalším zážitkem pro nás byla cesta do Torpe, kterou jsme absolvovali poslední den v italském autobusu. Hned asi po dvaceti metrech z kopce jsme zadrhli o asfalt. Metrová rýha na silnici zůstala, karosérie se v mžiku spravila izolepou. Ulice v Torpe, na rozdíl od ostatních měst, kde na průvody koukali lidé z balkónů, opravdu žily. Stánky s různými dárkovými předměty či sýry se střídaly se stánky nabízejícími pečené maso a samozřejmě nesmělo chybět víno i pivo.

Zpáteční cesta trajektem do Civitavecchie, ač byla téměř stejně dlouhá jako ta z Livorna, uběhla tempem dostihových koní. Prospali jsme ji totiž. Náš poslední výletnický den jsme věnovali prohlídce Říma.