Historii i současnost Podjavořičanu si aktuálně můžete připomenout i prostřednictvím výstavy fotografií, která je až do 28. února k vidění ve vstupní síni telčské radnice. Soubor pro letošní rok vydal také speciální kalendář, kde představuje život našich předků, včetně tradičních zvyků a významných křesťanských svátků.

Už dvaadvacet let je členem Podjavořičanu pětačtyřicetiletý Vlastislav Bártů, který s rodinou žije v Částkovicích u Telče. V souboru se během let uplatnil jako tanečník i jako zpěvák. V poslední době se věnuje hlavně muzicírování. Jak ale sám říká, jeho největší životní vášní a koníčkem však už provždy zůstane hlavně tancování. Během rozhovoru Vlastislav Bártů prozradil například i to, jak se k souboru před více než dvaceti lety dostal, jak vidí své další působení v něm a jestli se už také náhodou nechystá do uměleckého důchodu.

Jak jste se k souboru Podjavořičan dostal?
K folkloru jsem se dostal v Domažlicích, kde jsem v letech 1989 a 1990 tancoval ve vojenském folklorním souboru Chodovan. Po návratu do civilu jsem se doslechl, že mezitím v Telči vznikl podobný soubor. Oslovil jsem proto Janu Návratovou a Jaroslava Nováka, kteří v té době soubor vedli, a tehdy začala moje taneční pouť. S mým nástupem k souboru část chlapců z taneční složky rukovala na vojnu, a tak jsem se jim zrovna hodil.

Věnoval jste se jen tanci, nebo jste zkoušel i další činnosti?
Parta byla velice pohodová. A já jsem díky kamarádovi Mirku Veselému začal časem koketovat i se zpěvem. Když bylo potřeba, byl jsem k dispozici jako tanečník i jako zpěvák. A to mi vlastně zůstalo dodnes, kdy mne sice mnozí mohou považovat za jakýsi inventář, ale já s hrdostí odstříhávám dvaadvacátý rok věrné služby.

Co všechno vám ta léta v Podjavořičanu dala?
Jednoduše řečeno, soubor a folklor je součást mého života. Myslím, že ho vnímám stejně jako naši předci, jako takový příjemný ventil k uvolnění po celotýdenním pracovním maratonu. Jsem totiž majitelem malé stavební firmy. Díky souboru mám spoustu přátel, se kterými se můžeme spolehnout jeden na druhého.

Vzpomenete si ještě, jaké byly vaše začátky v souboru?
Začátky byly pro mě velmi těžké. Největším problémem bylo naučit se taneční pásma, která měl soubor už dávno nacvičená. A druhým, snad ještě horším problémem, bylo odnaučit se to, co jsem pochytil během svého působení na Chodsku.

Co se během let v Podjavořičanu změnilo, a co naopak zůstalo stejné?
Myslím si, že s přirozenou obměnou členů úroveň souboru postupně stoupala, co se kvality týče. Velkým mezníkem bylo, když se k naší muzice, kterou vede Jindřiška Štastná je mimochodem i současnou vedoucí připojila i Třebíčská muzika pod taktovkou Radovana Vejvody. Tím naše muzika získala na síle a projevu. Stejné za ta léta zůstalo pouze zapálení pro věc, kterou děláme s chutí a maximálním potěšením, a našimi vystoupeními přinášíme radost lidem už mnoho let.

Jste jediný, kdo z vaší rodiny působí v souboru?
Zatím jsem jediný. Moje paní v žertu říká, že jeden blázen stačí. Byl bych rád, kdyby se jednou i můj desetiletý syn věnoval něčemu podobnému, ale nechám to na něm.

Nabízí se také otázka, jak vidíte své další působení v souboru.
Ač velmi nerad, po letech tancování jsem zjistil, že kvůli svému věku a kvůli zdravotnímu stavu už mezi tanečníky nepatřím. Přešel jsem tedy k pěvecké složce souboru. Občas vyplním mezeru, když chybí tanečník. Jen mne mrzí, že už nikdy nebudu tancovat s tak skvělou taneční partnerkou, jakou je Jana Kuklová. Pokud mě bude soubor potřebovat, rád bych pokračoval i nadále. Myslím, že když jsem dokázal opustit svého největšího koníčka, tedy tanec, asi bych vycítil i to, že přišla ta pravá chvíle odejít ze souboru.

Jak se soubor za těch 25 let změnil z hlediska repertoáru a dalších věcí?
Soubor začínal se dvěma tematickými pásmy. Teď díky neskutečné píli a fantazii choreografky Jany Návratové máme v repertoáru asi 15 pásem a bloků. Na co nesmím zapomenout, je již tradiční živý betlém na zámku v Telči, který se koná vždy poslední sobotu a neděli před Vánocemi. Jana Návratová do něj vdechla obrovský kus života. Každý rok asi osmdesátka účinkujících v dobovém oblečení a lidová muzika dojímají již vánočně naladěné publikum, které zaplní celé zámecké nádvoří.

Jak vidíte budoucnost souboru? Klubou se nějací pokračovatelé?
Pokračovatele už máme v dětech členů souboru. Pavla Doležalová, dcera Jany Návratové, vede složku souboru Kvítek. To je skupinka asi třinácti nebo čtrnácti dětí, které jsou po dosažení našeho „důchodového" věku našimi nástupci.

Jak se soubor Podjavořičan, případně samotné město Telč a jeho okolí, v poslední době zviditelnily?
Největší událostí pro nás v loňském roce asi bylo natáčení našich aktivit do pořadu o lidových tradicích. Televizní štáb s moderátorem a hercem Miroslavem Táborským s námi pracoval na dvou dílech. Štáb byl přítomen u tradičních aktivit souboru, tedy u velikonoční obchůzky a u stavění a kácení máje.

Na co v rámci natáčení pro Českou televizi vzpomínáte?
Natáčení bylo vyčerpávající, hlavně z důvodu nevyzpytatelného počasí, ale výsledek určitě bude stát za to. Termín vysílání zatím nevíme, ale jakmile bude jasný, dáme vědět.

Dá se říct, co vás nyní nejvíce baví v rámci účinkování v souboru?
Nejvíce mě z toho všeho baví tanec. I když se mu teď věnuji jen omezeně. Tancuji teď v takovém speciálním důchodcovském pásmu pro starší členy souboru, je mi to napsáno přímo na tělo. Pak je to určitě zpěv, který si s ostatními opravdu užívám. Tedy, když zrovna nezapomenu text. Baví mě třeba i soustředění všech členů Podjavořičanu v Budišově u Třebíče, kde uděláme spoustu práce. Pak mám rád účinkování na folklorních festivalech u nás i v cizině.

Je něco, co byste naopak naprosto vynechal?
Co bych naopak rád neabsolvoval, jsou dlouhé přejezdy na festivaly do ciziny, například do Turecka, Finska, Skotska a Portugalska. To je pro mne, i když se v autobuse zpívá a hraje na kytary a čas tak lépe utíká, trochu noční můra. Dva dny v autobuse, to je opravdu síla.

 Autor: ZUZANA MUSILOVÁ (Jihlavský deník)